Jedná se o soubor opatření ke snižování vlivu člověka na životní prostředí. Povinnost řídit se těmito opatřeními by měl mít každý občan. Povinnost je však vyžadována u provozovatelů firem a činností. Povinnosti vyplývají z právních předpisů. Ty se týkají zejména následujících činností:
• zacházení s chemickými látkami a směsmi,
• prevence závažných havárií,
• produkce odpadů,
• využívání a ochrana vod,
• ochrana ovzduší,
• integrovaná prevence znečišťování,
• produkce obalů a odpadu z obalů,
• ekologická újma.

Do problematiky zajištění OŽP se též řadí bezpečnost a ochrana zdraví při práci, krizový management a požární ochrana zejména u provozovatele činnosti. 

Povinnost chránit životní prostředí se vztahuje na všechny fyzické osoby na území České republiky.

Za ochranu životní prostředí je v České republice zodpovědné Ministerstvo životního prostředí, jehož úkolem je příprava legislativy a strategických dokumentů v oblasti životního prostředí. Odborné zázemí poskytuje ministerstvu CENIA, česká informační agentura životního prostředí, která v letech 1992 až 2005 působila pod názvem Český ekologický ústav. Dohledem a kontrolou naplňování ekologické legislativy je pověřena Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP), která kromě ředitelství v Praze disponuje oblastními inspektoráty. Činnost ČIŽP je zaměřena na tyto oblastí: ochrana ovzduší, ochrana vod, odpadové hospodářství, ochrana přírody, ochrana lesa a integrovaná prevence a omezování znečištění. Úkolem ČIŽP jsou kontroly přímo v terénu a případné porušování platné legislativy je následně řešena ve správních řízeních s cílem sankčním (např. vyměření pokuty) nebo nápravným (nařízení opatření k nápravě). Agentura ochrany přírody a krajiny ČR je institucí státní ochrany přírody s ústředím v Praze a řadou regionálních pracovišť, která zajišťuje metodickou, dokumentační, informační, výchovně-vzdělávací, vědeckovýzkumnou a poradenskou činnost v oblasti péče o přírodu a krajinu.

Prevence závažných havárií:
• 224/2015 Sb. Zákon o prevenci závažných havárií způsobených vybranými nebezpečnými chemickými látkami nebo chemickými směsmi a o změně zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o prevenci závažných havárií)
• 350/2011 Sb. Zákon o chemických látkách a chemických směsích a o změně některých zákonů (chemický zákon)

Produkce odpadů
• 185/2001 Sb. Zákon o odpadech

Ochrana a využití vod
• 254/2001 Sb. Zákon o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon)

Ochrana ovzduší
• 201/2012 Sb. Zákon o ochraně ovzduší

Integrovaná prevence
• 76/2002 Sb. Zákon ze dne 5. února 2002 o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci)
• 25/2008 Sb. Zákon o integrovaném registru znečišťování životního prostředí a integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí a o změně některých zákonů

Nakládání s obaly
• Zákon č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých dalších předpisů

Ekologická újma
• 167/2008 Sb. Zákon o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákon

Úprava krajiny byla vlastní obyvatelstvu na území dnešního státu již v dobách středověku. Tehdejší lidé vypalovali lesy, aby získávali půdu, přehrazovali vodní toky, aby získávali možnost chovu ryb v rybnících, odvodňovali močály, čímž vznikala kulturní krajina. Za časů vlády Marie Terezie byly sepsány první lesnické zákony, jejichž cílem bylo věnovat se regulaci lesnictví a těžby dřeva. Ta byla do té doby zcela neomezená a, vzhledem ke stále se zvyšujícím potřebám dřeva ze strany rozvíjejícího se průmyslu, bylo nezbytné tento stav právně upravit. Proto byl vydán Císařský královský patent lesů a dříví, ustanovení v království Českém se týkající, daný na hradě Pražském dne 5. dubna 1754. Následovaly podobné patenty pro další rakouské země. Mnohé státy již tehdy přišly o souvislé území lesa na vlastním území, Rakousko-Uhersko se však mezi tyto země nezařadilo (v současné době má Česká republika zalesněnou jednu třetinu svého území (2 637 290 ha)). Naopak se podařilo lesy zkulturnit, podpořit rozvoj kulturních lesů a zlikvidovat nekulturní porosty, které se na území dnešního Česka v dobách 18. století rozkládaly. Životní prostředí se začalo v českých zemích měnit během prvních let průmyslové revoluce. Charakteristickým rysem krajiny se začaly stávat náspy pro železniční tratě, přibývalo průmyslu. Nové továrny si žádaly palivo a tak se začala rozvíjet těžba surovin. Byly zdokonaleny a rozšířeny uhelné doly v oblastech Mostecka, Ostravska a Kladenska. Ve větší míře byla také využívána i voda z říčních zdrojů, například pro výrobu skla, či papíru. Díky dostupnosti účinných vodních turbín mohly být budovány první vodní hráze, které byly využívány pro výrobu elektrické energie. Jejich počet začal postupně růst spolu s tím, jak se začala zdokonalovat technologie přenosových soustav a jak byl český průmysl stále hladovější po energiích. S nástupem moderní doby v 20. století došlo k přebudování celých odvětví lidské činnosti a výroby. Průmysl byl zdokonalen, nicméně vzrostly opět jeho nároky, stejně jako množství škodlivých emisí, které byly vypouštěny do ovzduší. V zemědělství se přistoupilo k velkovýrobě, malá pole byla spojena v širé lány a meze rozorány. Začala se také používat průmyslová hnojiva. Zvýšila se sice výroba obilnin a dalších potravin, zároveň ale vyvstal nebezpečný problém eroze - úrodná půda byla nyní odnášena vodními toky mnohem rychleji, než dříve. Četné řeky byly přehrazeny vodními díly, což znamenalo jednak zvýšení vodních rezerv například pro suchá období, potřeby průmyslu, nebo kapacity v případě povodní, též to mělo ale za následek znemožnění migrace ryb, vyvstalo riziko zanášení říčního dna a samozřejmě zábor půdy a likvidaci obcí. K významné změně došlo po roce 1989, kdy bylo zřízeno samostatné ministerstvo životního prostředí a schválena nová ekologická legislativa (zákony o ochraně přírody, o vodách, o odpadech, o posuzování vlivů a životní prostředí (EIA) atd.). Z nich pak vyplynula např. povinnost odsíření tepelných elektráren a dalších velkých průmyslových zdrojů znečištění. Instalováno bylo celkem 28 odsiřovacích jednotek, díky nichž se i v Česku přiblížily tepelné elektrárny západoevropským standardům. Do roku 1999 se tak podařilo snížit několikanásobně emise oxidu siřičitého, které trápily obyvatelstvo hlavně severních Čech a severní Moravy a české lesy. Byly rovněž stanoveny limity těžby hnědého uhlí v severních Čechách, které měly ochránit zejména některá města a obce ohrožené plány těžařů. Podporována byla plynofikace řady obcí, která pomohla zlepšit kvalitu ovzduší díky omezení spalování uhlí v lokálních topeništích. Postupně také docházelo k zavádění řízených katalyzátorů u automobilů a v souvislostí s tím byl postupně omezován prodej olovnatých autobenzínů. Přesto vlivem nárůstu automobilové dopravy docházelo ke zhoršování kvality ovzduší zejména ve velkých městech s intenzivní silniční dopravou. V období mezi roky 1991 až 1997 se každoroční přírůstek počtu automobilů zvýšil oproti 80. letům více než šestinásobně na 38 tisíc a v prosinci 1997 česká metropole překročila hranici jednoho automobilu na dva obyvatele. Pozoruhodně se začaly zvyšovat emise i jiných látek, než byly NO2 a SO2. Sledována začala být především jemná frakce polétavého prachu, pro který začaly roku 2005 platit imisní limity, přízemní ozón a emise, způsobované dopravou.

Stavba nových dopravních liniových staveb (silnice a dálnice) vedla ke zvýšení fragmentace krajiny, tedy jejího rozčlenění do stále menších částí a vytvoření bariér pro přirozenou migraci živočichů. Pro omezení těchto negativních vlivů začaly být na některých místech stavby doplňovány prvky, které by měly alespoň částečně umožnit migraci, např. zvířecí přechody (ekodukty) či podchody. V nakládání s odpady byly sice vybudovány nové, zabezpečené skládky a byla postupně zaváděna třídění některých druhu druhů komunálních odpadů (plasty, papír, sklo, případně bioodpad), ale přesto se produkce odpadů významně zvyšovala. Začala být postupně snižována energetická náročnost průmyslové výroby, která byla, a i nadále zůstává, jednou z nejvyšších v porovnání s vyspělými zeměmi sdruženými v OECD. Novým problémem se stala expanze příměstských nákupních komplexů, satelitních sídlišť, průmyslových zón či logistických areálů na zelené louce, která vedla k záboru rozsáhlých ploch zemědělské i nezemědělské půdy a ke zničení mnoha cenných biotopů.

Ochranu životního prostředí mají povinnost zajišťovat statutární orgány, podnikající fyzické osoby apod. V nejčastějších případech je tato činnost svěřena zaměstnancům nebo poradcům, kteří jsou znalí v oboru OŽP a jsou schopni vypracovat seznam povinností na úseku ochrany životního prostředí. Povinnosti vyplývají z výše uvedených právních předpisů. Jedná se o evidenci, hlášení, zařazení činnosti, povolení a další dokumentaci.